Select Page

Art and me

Art and me

Znáš to, někdy ty vole seš produtktivní, že z tebe ty výkony padaj jak hovna po třešních s mlíkem a jindy zase prostě ze sebe nevypotíš ani prd. Přesně tohle se mi děje dost pravidelně. Vono to je celý stejně zamčený někde v hlavě a lenost je zkurvená svině, která brzdí game víc než kdejaká zabouchnutá čůza. Další co to ovlivňuje, je inspirace. Já nejsem uplně dobrej ve vymejšlení si věcí tak jak vlastně nikdy nebyly. I když leckterá cuchta se kterou sem poprcal by ti asi řekla něco jinýho, ale pravdu mám já. No a teď se to tak nějak sešlo, že najednou mám jak chuť tak i inspiraci a helemese. Dostal sem možnost o který bych normálně asi přemejšlel a nakonec se na to vysral protože mi to přijde naprosto k ničemu, ale čím sem starší, tak mi asi podvědomě dochází, že můj čas tady se krátí a tak toho chci stihnout co nejvíc. Říkám tomu krize před krizí středního věku. Navíc nedávno mi bylo řečeno, že píšu málo. Což je pravda, snapchatovat mě v tuhle chvíli baví víc, ale moje slova přenesený přes klávesnici na monitor na rozdíl od snapchat videa vydrží dýl než dvacetčtyři hodin. No tak sem na tu nabídku kejvnul. Vo co že přesně šlo? Šlo o to dělat doprovod na místo, kam bych se za normálních okolností asi sám nevypravil a se svejma kumpánama nejspíš taky ne. Konkrétně se jednalo o výstavu umělkyně s asi devíti tisíci fanoušky na facebooku, o který sem samozřejmě nikdy před tím neslyšel. To celý se konalo na místě, o kterým sem taky nikdy neslyšel a navíc už v názvu má to místo uvedený, že hledá jméno. Přesně tak, je to kavárna. Proč ne, kafe mám koneckonců rád a strávit podvečer mezi lidma, který sou tak moc originální a je jich tolik, že se z nich vlastně v ten moment stane to nejoriginálnější stádo. Což oni by asi nejspíš kategoricky odmítali. Přesně tak, říká se jim hipstři a voni to nejspíš nesnášej.

Kavárna se nachází nedaleko smíchovskýho obchoďáku, kde sem zaparkoval svý nehipsterský auto v místní garáži. Za prvý, ještě sem nevěděl, že kavárna má v těsný blízkosti kromě barbershopu taky placený parkoviště, za druhý tři hodiny zadarmo sou tři hodiny zadarmo. Pěšky to bylo něco kolem tří stovek metrů a každým metrem blíž ke kavárně koncentrace originálních mladejch lidí narůstala. Takový ty upravený vousy na frajerech střídaly různý prapodivný hadry na buchtách a v tu ránu se mezi baráky objevila ona kavárna. Postupně ze mně odcházela nahulenost a já pozoroval co všechno se kolem mě děje. Předně bylo dost lidí na dvorku před kavárnou. Postávající či různě posazení na židlích posbíraných snad v každým koutě smíchova. Originalita tryskala z každýho návštěvníka lačnýho po umění mladý umělkyně. Hrála k tomu živá kapela, která mě vlastně vůbec nezajímala. Instagramy návštěvníků šlapaly naplno pod rouškou kvalitního internetovýho připojení. Dav se houfoval strategicky u vchodu do kavárny, což mě sralo. Nicméně netrvalo dlouho a dostali sme se dovnitř. Na stěnách visely obrazy umělkyně, a prostředí navozovalo příjemnou atmosféru. Vona totiž celá ta kavárna je udělaná v budově, která kdyby v ní kavárna nebyla, tak slouží jako příbytek nějakejch místních fetek. Při návštěvě jedný z místností sem si uplně představil, jak parádně by se tu musel střílet mizernej perník, kdyby si to tu hipstři nezabrali a neudělali tu z toho kus civilizovanýho prostředí. Barovej pult z masivu byl vobsypanej obdivovateli umění, kteří čekali na svůj nápoj. Obsluha milá a překvapivě rychlá. Na to, že to je kavárna, kafe neměl skoro nikdo. Každej si držel svojí dvojku bílýho, případně talíř se skvělejma lívancema, který tu nabízeli dva frajeři s dřevěným motýlkem na krku. Chvílema sem se ztrácel v tý zaplavě rovnejch holčičích ofin a navoskovanejch knírů místních džentlmenů.

Netrvalo dlouho a potkal sem první známý, moje malá kámoška co ji na jejím jutube profilu milujou malý holčičky a s největší pravděpodobností i starší chlápci, i když ty nejspíš nezajímá jakou kosmetiku si zrovna napatlat na ksicht. No nechme internet bejt, setkání to bylo víc než příjemný. Další známej z mýho okolí byl dj kterýho nikdo neposlouchá. Ten byl mimochodem překvapenej, co tam kurva dělá někdo jako já. Na to konto sem naznačil, že umění docela dost rozumím a přidal moudro, který sem vypozoroval. Všechny ženský co malujou a malujou nějaký jiný ženský, což byl případ i zdejší umělkyně, tak ty jejich namalovaný ženský vypadaj dost podobně jako ony. Což byl taky případ zdejší umělkyně. Ta na mě působila éterickým dojmem a v jednoduchým chlapáckým hodnocení: vojel, nevojel, vojel nalitej, nevím, spadala do první kategorie. Naneštěstí kvůli tomuhle sem na výstavu nešel, mě zajímalo umění a popíjení hipsterskejch limonád za obrovský prachy. Vono jako necelá trojka za devět pětek nějaký třešňový koly, kterou teda nevim proč prodávali jako tonic, to je člověk nakonec rád za ty tři hodiny parkování zadara. V další místnosti vystavovala dcera hlavní umělkyně. Podle toho jaký to byly mazanice, bych dceři tipoval tak tři roky. Celá tahle dětská abstrakce navíc byla zavěšena asi tak šedesát čísel od podlahy, takže člověk se musel buď posadit nebo hodně ohnout, aby zachytil o co vlastně malý umělkyni šlo. Podle mýho úsudku se očekávalo, že přijdou na výstavu mladý umělkyně lidi v jejím věku nebo trpaslíci či liliputi. Nikdo takovej však instalaci nenavštívil. Za to pár mladejch mudrlantů s dvojkou bílýho v ruce se rozplývalo nad tím, jak je to roztomilý neboli cute a dokonce mám pocit, že některý v tom vážně hledali i něco víc než jen mazanici tříletýho dítěte.

Mezitím ten co ho nikdo neposlouchá začal svůj set, což s některejma místníma návštěvnicema začalo slušně škubat. To vyvolalo v mých očích radost a v mým telefonu aplikaci snapchat. Skvělej set asi po půl hodině doplnila svým étericky kňouravým zpěvem i sama hlavní vystavující umělkyně. V místních obdivovatelkách umění to vyvolalo při nejmenším silný emoce, ale spíš byly vlhký až na kolena. Krása střídala nádheru a to celý během pauz mezi skladbami doplnil hlasitý potlesk. Klobouk dolů před holkou, protože její nervozita byla cejtit možná až za řeku a zvládla to. Ve chvíli, kdy slezla z malýho podia v rohu předzahrádky, nastal čas kdy sme se museli rozhodnou jestli začneme chlastat nebo půjdeme. Vyhrál odchod a skutečnost práce následující den. Nutno dodat, že na celý byla tak přirozeně klidná atmosféra a jak prostředí, tak výstava a celkový vystoupení jednotlivých umělců k sobě ladilo neskutečným způsobem. Stejně tak valná většina obdivovatelek umění spadala podle chlapáckýho hodnocení do kategorie: vojel. Ale co mě překvapilo úplně nejvíc, byly všude možně umístěný nabíječky s iPhony, který nikdo nehlídal a stejně jim každej dal dostatek prostoru, aby si v klidu doplnili baterku z místních zdrojů elektřiny. Zkuste si tohle udělat večer ve vašem klubu. Iphone vám zmizí při prvním odvrácení očí někam jinam. Umění ve skutečnosti nerozumím, hipstři mi byli vždycky u prdele a na kafe asi stejně budu dál chodit tam kde sem zvyklej. Pravda je taková, že tenhle večer s uměním v kavárně co hledá jméno, mi dodal dost inspirace k tomu, aby sem o něm napsal. A vono ty vole, tohle bys měl udělat asi taky, jestli cejtíš, že máš teď v životě nějaký takový to prázdný období. Bubaklife

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *