Select Page

Bauch money kripl gang

Představte si, že je nedělní ráno. Vy se probudíte někdy kolem osmý a cejtíte se fakt skvěle. Rozumně jste včera večer vynechali velkej mejdan, po kterým by vám bylo dneska v lepším případě zle, v horším případě byste ještě nespali a váleli se někde s dalšíma existencema na bytě a dojížděli zbytky chlastu s fantou. Neděle by se vzdalovala a mizela jako nějaká zasraná vzpomínka a najednou by bylo pondělí a nastoupily by klasický deprese co trvají až do středy, kdy se láme tejden. Jenže nic takovýho se nestalo. Je neděle ráno, slunce svítí skrze zataženou roletu a vy víte, že to co venku tak skvěle voní, je jaro. Takový ráno je vyjímečný, víc než kterýkoliv jiný ráno. Je natolik vyjímečný, že místo klasickýho zimního komba v podobě brka, peanut butter jelly sandwiche, kakaa a tupýho zírání do virtuálního světa grand theft auto si řeknete, že to chce dneska něco víc. Taška s hadrama na cvičení sbalená z posledního pokusu o naboostování svalů někdy před čtrnácti dnama jakoby vyzývala k tomu, aby ste ji popadli a šli to tam pěkně pozvedat. Koneckonců léto se blíží a tlustý ste každej rok, tak proč to letos nezkusit změnit. Při hrnku kafe si to ještě necháte u pár online zoufalců schválit, že je to skvělej nápad, že to maj v plánu taky a další zbytečná podpora, která má jen vzbudit zájem o vaši existenci. V tu chvíli člověku bleskne v hlavě myšlenka kterou v mozku zažehne žid, kterýho tam má podle mě každej člověk, co je v procesu zaměstnanosti. Mrdej na to, v gymu musíš platit, je hezky, běž běhat, to je zadarmo. No a vlastně proč ne. V tejdnu sem nahlídnul do článku jedný mý známý o tom, jak i přes to, že je vlastně uplně normální, pohodlná, žrádlem se krmící holka, začala běhat se psem, což ji uvolňuje endorfiny a cejtí se dobře a zároveň jí to pomáhá regulovat její postavu, která ji, jako ostatně každý holce přijde jiná, než jakou ji vidíme my chlapy. Kozy má dobrý a prdel docela taky, jen tak pro představu. No a ten její článek mi naskočil v hlavě společně s tím židem co mi prezentoval ekonomickou stránku ranního běhu. Bylo rozhodnuto, vzal sem klíče a šel. Trasa co občas běhám vede podél silnice po nábřeží a pak se dá přeběhnout přes řeku do holešovic a zpátky nebo podél řeky po takový napůl vybudovaný stezce. Menší kolečko bylo jasná volba, protože přece jenom šlo mi o to abych se proběhnul, ne abych se zkurvil. Nejsem klasickej běžec, nebaví mě to, nenosim žádný ty upnutý běžecký věci ani nemám žádnou aplikaci na měření tepu, času a sdílení všeho na facebook. Nikdy jsem se u toho ani nefotil, protože nevim jak to ty lidi dělaj, že u toho vypadaj tak fresh. Já běžim pomalu, ztěžka a dost u toho plivu prapodivnosti usazený někde uvnitř mě. Doběhnul jsem na místo, kde se láme cesta a měl jsem tři možnosti. Buď dát velký kolo, nebo se vrátit podél řeky a nebo to jednoduše otočit. Možnost a se zamítla automaticky, možnost b se zamítla v důsledku studenýho větru od řeky a zbývalo mi jediný. Otočil jsem to a zbývalo mi asi tak něco málo kolem dvou kilometrů zpátky k domovu, kde na mě čekalo gta a pbj sendvič s kakaem. Po zhruba půl kilometru mraky odkryly ranní slunce a jeho paprsky mi zasvítili přímo do očí. Bylo to nečekaný a tak sem oči trochu přimhouřil. V duchu mě napadlo že tu běžím poslepu jako slepej zpěvák Martin Svátek a v tu chvíli se chodník pod mojí pravou dopadovou nohou propadnul. Zavřete oči a zkuste se projít na hraně chodníku. V tu chvíli víte že te tam nějakej obrubník a jak zhruba vede. Jenže když o tom jestli tam ten obrubník je nebo není, případně jak je vysokej víte píču, tak dopadnete jako já. Nečekanej propad o dvacet čísel dolů způsobil můj pád přes nart přímo na držku na pokračující chodník. Ještě než sem začal cejtit, že je něco v prdeli, blesknul mi hlavou znovu Martin Svátek a v tu chvíli mě začaly pálit odřeniny a pulzovat kotník. Rozhlídnul sem se a viděl sem, že chlap v projíždějící káře se dobře bavil protože se smál. Divný bylo, že sem se smál taky takže, jestli tam někde byl někdo další nezávisle pozorující, měl zbytek neděle co vyprávět. Na nohu se nedalo postavit a kolemjedoucí zanechal smíchu a zeptal se mě jestli nechci pomoc. To sem docela uvítal. Ještě víc sem uvítal, že ten chlap nevypadal jako Martin Svátek a měl auto do kterýho sem měl celkem pohodlnej přístup. Dovezl mě domů a já sem v tu chvíli věděl, že mrdám na běhání. Pokračování příště, protože sem tejden teď doma… Bubak runner.

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *