Select Page

Brasileiro

Fellim teď s jednou holkou tak nějak víc, než fellim s holkama běžně. Je to příjemný a sere to dost lidí, ale o tom psát nechci. Chci psát o zážitku kterej byl gastronomickej a rozhodně dost zábavnej. Protože sem na tu holku hodnej a nejspíš se máme rádi, tak jsme si vyrazili ven, že se jako naživíme něčím lepším.  První pokus nám zkazila neschopnost třetí strany, nicméně pokus číslo dva vypadal více než reálně, a tak jsme vyrazili do centra tohodle prachama a sajrajtem zkaženýho města a naším cílem byla restaurace Brasileiro. Nebudu říkat, že to byla moje první návštěva tohodle podniku, nicméně role byly rovnou nastaveny tak, že jsme byli pár z Mostu a Chomutova a už v tramvaji jsme o sobě domorodejm pražákům dávali jasně najevo, jak se nám tady líbí a selfíčkovali sme se víc než buchty na mejdanu. Procházka horkejma ulicema starý Prahy nás ujistila, že spíš než za gastronomickým zážitkem, jdeme spíš za klimatizací a útulnejma sklepníma prostorama, ve kterých je zima prostě pořád. Po tom co jsme si dali úspěšně jednou dokola staromák, jsme konečně objevili dvěře a nad nima nápis Brasileiro. Rezervace byla v pořádku, prachy byly připravený k utracení a veselá armáda z týmu ambiente nás vedla ke stolu číslo šestnáct. Hned za rohem, v dosahu salátovýho bufetu, a ne moc daleko od vedlejšího stolu pro čtyři, kterej za nedlouho začala okupovat rodina odněkud ze Slovenska. Veselej číšník hned pochopil, že nás dva tady budou mít rádi a rozhodně je zaměstnáme víc, než kterejkoliv jinej stůl. Pro tentokrát jsem mu sdělil, že jsme přijeli z Litvínova a on nás celkem klasicky poslal ať se nejdřív napereme studeným bufetem. Znáte to jak to lítá, když přijdete třeba na hotelu ráno na snídaně a teď je tam všechno to dobrý ve velkým množství a vy máte velký voči a nabíráte si toho tuny. Tak přesně to, jsme nechtěli udělat a přesně to, jsme nakonec udělali. Třikrát talířek s kombem ve složení, sushi s krevetou, lososem, tuňákem, bramborovej salát, sashimi, mozzarella a rajče a další zbytečnosti nás dokonale nastartovali. Dokonce jsme si jeden z talířků vyčlenili jakožto trash plate a těsně před odchodem na něm byly celkem solidní pomeje. No a pak to začalo, květová špička, vepřový z přeštickýho, kachní prsa, kuřecí ve slanině, hovězí v parmazánku, hovězí z mezižeberní oblasti, láhev vody za kilo, sklenička bílýho za kilo, losos s nějakým přelivem a to celý pořád dokola. Ve chvíli kdy nám sympatickej číšník donesl krevety, bylo jasný, že prasknem. Holka už od pátý ochutnávky seděla s rozepnutejma kraťáskama a já se potil jako v deset ráno ve studiu 54 na parketě. Spořádaný Slováci vedle nás se očividně dobře bavili. My si u toho jídla střihli role play, buzík vs jeho kámoška píča, což ocenili úžasem a občasným úsměvem naším směrem ve stylu “ panebože co je to za dementy“ a pak se pánovi nakládající maso na talíř povedlo kousek masa pustit na zem, těsně vedle střevíce milé paní slovenky, kterou to mírně vyvedlo z koncentrace na její vlastní talířek všeho. Jakmile přiběhnul ten mládenec s krevetama, bylo jasný, že je to konečná, piplačka s krunýřem se ještě zkousnout dala a krevety byly samozřejmě báječný, ale následný umytí rukou ve mně vyvolalo mírný zděšení a ve slovácích naproti veliký překvapení. Moje spolustolovnice přišla ze záchodu s poťouchlým výrazem ve ksichtě a s tím, že mi samozřejmě nic nemůže říct. Mě automaticky napadlo to nejhorší, a to je, když řeknete pinglům v restauraci, že váš parťák má narozky, tak oni přijdou a pak vám celá hospoda přeje. Je to jeden z trapnejch momentů v životě každýho druhýho dítěte. Holka se chytla a já s velikou nejistotou vyrazil směr umyvadlo, omejt tu báječnou krevetovou chuť z mejch pazour a s velikým strachem, co na mě bude čekat u stolu až se vrátim. Naštěstí nic. Původně na mě měla vymyšlenej jinou zmrdovinu, ale nedala to. Doufám, že jsem ji teď inspiroval a při příští gastro zábavě dostanu dort a falešně odzpívaný happy birthday. Myslim, že z toho, že nebude dort a foukání do plamene svíčky byli nejvíc zklamaní bratia vedle u stolu. Nicméně já si nechal naložit ještě flambovanej ananas a dotoho přiběhnul iniciativní personál, s tím, že mi dá čistej talířek. Fajn proč ne, stejně na něm mám jen šlupky z krevet a právě přinesenej ananas. Takže sem ho dostal. A když řikám mládencovi, jestli mi ten ananas přehodí, ujistil mně, že to zvládnu sám. Tak sem se toho s plnou vervou ujal a ananas sem mohutně nabral a pustil přímo na stůl do míst, mezi čistým novým a zasviněným starým talířem. Uffff, jste naozaj báječné publikum bratia, pomyslel sem si a viděl, že je to na ně moc a platěj. Udělali dobře. Když jsem dojedl svůj nově přinesenej ananas na čistým talířku, Slováci už byli v hajzlu. Tak jsme se shodli, že máme dost, a dali sme si kafe. Já si k němu dal ještě dvojku bílýho. Kafe mám rád, chutnaj mi všechny způsoby kterejma se kafe dá servírovat, ale když potřebuju jen tak aby mi slehlo, dávám ristretto. Donesou vám malej hrnek, v něm je sotva na dně, cáknete tam mlíko a na jeden hlt to ve vás zmizí. Holka ne, ta musela mít espresso a ještě navíc lungo, ne snad protože by byla čech co miluje kávový bazeny, ale když už si do přeplněnýho bříška objednáte ještě zmrzlinovou kouli s pistáciema zalitou horkou čokoládou, je jasný, že toho kafe na spláchnutí potřebujete víc. No, ještě že Slováci byli už v tahu, protože tu bábu by trefil šlak. Lungo vydrželo na stole skoro celou půl minutu a ještě v sobě nemělo ani mlíko a už vesele stejkalo po stole na zem. Omluvy, kapesníčky, úsměvy na všechny strany, dvě kila dýško a ujištění, že brzo přijdeme zas. Bubak meat eater.

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *