Select Page

Capital city of Bubak

Měl jsem svátek a jak se to tak říká při nějakejch významnejch dnech, všechno bylo nejlepší. Lidi přáli od rána. Telefon se téměř nezastavil, byl jsem označovanej v multizprávách na facebooku a i zeď schytala nějakej ten příspěvek. Všechno nejlepší, štěstí, zdraví a další pičoviny. Fajn. Jméno sem si sice nevybral, ale rozhodně nikdy nebyl důvod protestovat. Povedlo se mi ten den strávit tak, že si ho budu pamatovat a dokonce tak dobře, že o něm i napíšu. Trávil sem ho s lidma, s novejma lidma a po delší době zase s takovejma lidma, který po jednom odpoledni prostě chcete vidět zase. Vlastně poslední dobou sem už získával pocit, že kromě mejch dobrejch lidí co mám kolem sebe, jsou ty nový co se objevujou debilní nebo absolutně neperspektivní. Připisuju to skutečnosti, že sou prázdniny a ty študáci prostě nemaj co dělat, tak se nějakou magii dostávaj do mojí blízkosti, kde pak poslouchaj to jak žiju a absolutně nechápou nic z toho co říkám. Člověk má pak pocit, že je jedinej normální nebo naopak jedinej debilní mezi všema normálníma, který mu přijdou debilní. Teď se to změnilo a od tý doby už je to jenom dobrý. Začalo to ciderem kterej sme jen tak odpoledne vypili na chodníku uprostřed Prahy a bylo uplně u prdele, že sedíme na zemi. Bylo horko, tak zkurvený horko, že se mi na triku dělaly mapy téměř přirozeně. Mluvili jsme o minulosti, o tom jak jsou bejvalí bejvalí a vlastně, že ty současný se stanou jednou taky bejvalí. Pak se vyrazilo pěšky přímo do centra městský džungle. V knihkupectví, který se stalo naším smartcílem si člověk vychutnal pár vteřinovej chlad z místních větráků a hlavně tu nezaměnitelnou vůni knih. Napadlo mě, že by nebylo špatný koupit si taky nějaký krmivo pro mozek, protože poslední knihu sem přečetl někdy na jaře, ale přece nebudu chodit po Praze s knihou jako nějakej vyjebanej hipstr, už tak s sebou tahám dostatečnou zátěž. Z knihkupectví nás vyhnal cider, kterej se mezitím změnil ve chcanky a ty se pomalu začínaly hlásit o slovo. Až budete na václaváku, běžte si na záchod do Marks and Spencera. Za prvý maj klimatizaci a ta v horkým dni zatraceně bodne, za další je to zadarmo, což ztrácí smysl ve chvíli, kdy zjistíte, že záchody jsou v nejvyšším patře, kde prodávaj i potraviny. Žrádlo z Marks and Spencer je nejdál, takže jsme zakoupili tácek předkrmů, citronovou limonádu, o který jsem básnil jak je skvělá, ale nebyla protože byla light a německej preclik. Pořád ještě bylo všechno nejlepší a tak jsme se s tímhle nákupem a prázdným měchýřem vydali dál do centra. Tři prdele turistů který se táhnuli ulicema jak smrad, fotili, čuměli a nechávali se okrádat kapsářema jsme zvládli téměř dokonale. Při přecházení řeky, jsem si matně vzpomněl jak přesně před rokem v tuhle dobu, sme tady piknikařili s bejvalou. Srát na všechny co byly, je svátek a já ho trávim s těma co jsou, i když vlastně mě k nim nepojí téměř nic. Další z cílů byla kampa, konkrétně místo pod karlovým mostem.
Okýnko u kterýho se scházejí místní usedlíci a pracovníci, aby tu pobyli, vypili nějakej osvěžující nápoj a pohovořili o tom, jak dneska je a jak bylo dřív. Moje společnost je v těch místech doma, tudíž ji všichni dobře znali, já se seznamováním neměl problém nikdy, takže jsem ještě během první decky už všem přítomnejm tykal a začal vnímat atomsféru. Seděli jsme pod karlovým mostem, za náma hrál táta a syn na kytaru, kolem proudily davy turistů a ja se topil v decce bílýho a střídavě v modrejch očích a slovech který se říkaly. Bylo horko, ale bylo to uplně jedno, tahle část města mě totálně dostala. Jakoby tady čas vůbec neběžel, mobil se mi vybil už cestou a já i když mě to většinou pěkně sere, sem byl najednou úplně v klidu. Užíval jsem si to, jídlo, atmosféru, společnost, vůně i to, že prosttě jen tak sme.
Po nějaký době, kdy lidi už začali chodit z práce, sme si dali novej cíl. Jít se najíst a pak se jít kouknout do baru na release novýho klipu jedný rapový kapely, bezvýznamně významný. Po letech sem prošel přes Karlův most, abych zjistil, že je to pořád jen most plnej lidí, soch a různejch kejklířů, snažících se vytáhnout z turistů pár stovek. Vlastně sem se tak cejtil na chvíli taky, jako turista, chyběl mi baťůžek a foťák na krku. Cestou sem obdržel tip na bar, kde maj skvělý koktejly a zvládli sme vybrat i kam si pujdeme dát jídlo. Skvělej den by se měl zakončit skvělým jídlem nebo aspoň něčím co jako jen tak neurazí a nebo naopak nějakým totálním klišé. Potrefená husa na národní. Ideální kombinace mezi tím vším, můžete si dát jak naprosto skvělý jídlo, tak něco co vás neurazí a když si sednete ven a budete se tvářit dostatečně povrchně, bude z toho klišé jak hrom. Protože v husách seděj většinou takový ty zbohatlíci co vlastně nejsou moc bohatý, ale husa je sama o sobě dražší než by měla bejt, tak si myslej, že je to něco lepšího. Nebo aspoň tak to na mě zatím působilo. Co na mě ovšem zapůsobilo víc než příjemně byla přítomnost piva velvet v lístku. Dal jsem to, stejně jako jsme dali jídlo. A bylo to přesně takový, jak už se napsalo. Po přesunu na zmiňovanej křest, mě moje společnost opustila protože to nejspíš bylo vhodný. Já si to užíval dál. Kámoši, lidi, lehce popíjení a následná cesta domů mi po tom všem jen dokonale zakončila den mýho jména, můj den. Den všech bubáků a jak už sem napsal. Všechno bylo nejlepší. Bubak Prague

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *