Select Page

Dear world

Dear world

Nejdražší Světe, určitě víš jak těžký je pro mně psát a proto jestli tohle teď čteš, tak máš vlastně štěstí protože psát přímo tobě je to nejtěžší psaní. Neznáme se spolu dost dlouhou dobu, ale někdy mám pocit, že nikdo jinej než ty mi v životě tak nerozuměl. Chápu, že někdy musíš mít pocit, že jsem nebo byl jsem možná někdo jinej a pravděpodobně to tak bude. Je to tím, že celkový moje chování k tobě je přímo úměrný tím, jak ty ovlivňuješ mně. To propojení mezi náma, je něco co nedokážu vysvětlit a přitom to přišlo z ničeho. V jeden moment si člověk pluje prostorem a najednou je tady. Tváří v tvář proti tobě a reaguju na každou tvoji náladu, každou myšlenku a vlastně i každej krok kterej uděláš. Nikdy nevím kdy se tyhle změny stanou, ale pokaždý vím, že není lepší pocit když večer zavřu oči na místě, kde seš se mnou. A ráno tě tam zase najdu. A moc dobře vím, že ti třeba ležím na místě, ale to že mně tam necháváš, je pro mně v tu chvíli stejnej důkaz lásky, jako ty dvě kýčovitý slova, kterejma se všude tak plejtvá. A právě ráno bývá nejčastější doba, kdy se to láme. Kdy každej z nás začínáme den jinak. Pro mně je ráno začátek, moment, kdy je potřeba všechno udělat tak, aby ten den za něco stál. Víš, že i když reaguju impulzivně, tak ve skutečnosti mám rád věci naplánovaný, plány rád dodržuju a vždycky se snažím přijít včas. V tomhle jsme jiný. Jinak jsme hodně podobný, ty a já.

No a teď tu sedím, nalomenej si říkám, že je lepší když svět nechá bejt mně, než kdybych ho musel opouštět já. Takhle sem smutnej jenom já sám, ale kdyby to bylo obráceně, byl by smutnej svět. A to je něco, co nechci. Srdce jsou zlomený, vazby přetrhaný a já mám chuť sednout do auta a jet tak daleko než mi na mobilu nenajede roaming. Vypnu si data, aby mi nikdo nemohl psát, ale pořád budu na přijmu. Co kdyby se mi přece jen svět měl někdy chuť ozvat. Protože vím, že ta hůl co se nalomila, ještě není zlomená a každej svět potřebuje svého superhrdinu co ho jednou za čas zachrání. Ani nemusí mít na sobě žádnej ujetej kostým, vždyť stejně by mně v něm nepustili do postele, tam se totiž chodí zásadně bez hadrů, co kdyby na nich byl někde kousek sraček pochytanejch během každodenním proplouváním městem. Zní to jako fobie, jedna z těch, který můj svět má a taky jedna z těch se kterou souhlasim, stejně jako, že žvýkačka se nehází jen tak na zem, aby ji nesežral pták a nevybouchnul pak při letu jako terorista, jen z důvodu, že mu žvýkačka zapatlá vnitřek. Prakticky to není možný, ale tak nějak na tohle chci věřit.

A i když sem debil, dítě, který když nemá co chce tak kolem sebe kope, bodá a trousí slova, který ubližou všem, v jádru nejsem zlej. Vím, že sem slíbil, že na tebe nikdy nebudu a nesplnil to. Taky jsem řekl, že se nikdy nebudu měnit kvůli tobě a vlastně řekl jsem toho dost co se nestalo, ale to už asi ke mně patří. Stejně jako svět oblbuje mně, nechávám to bejt, nechci si zatěžovat hlavu sračkama, pak by se mohlo stát, že si ji budu muset sundat, stejně jako ty kalhoty ve chvíli kdy jdeme do postele. Můj svět se točí v tuhle chvíli beze mně, zatím co já dál zkouším pokračovat dál. S poučením se ze svých chyb, hlavou naplněnou slovy který mám chuť vykřičet do něj. Naděje, že budou ty výkřiky jednoho dne vyslyšeny, tu pořád ještě je. Čas běží a čím větší vzdálenost uběhnul, tím větší propast se vytvořila. A svět mně nebude milovat věčně, minimálně do doby než zapomenu, že do svého latté potřebuje dva cukry.

Zavolej mi, protože i když sme rozesraný, furt je to lepší než bejt zapomenutý.

BBK

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *