Select Page

Fashion police gave me a ticket in Dusseldorf

Dlouho jsem nenapsal ani slovo, na jednu stranu mě to trochu trápí, ale na druhou stranu je potřeba si přiznat, že není kdy, a když je kdy, tak sem zase línej sráč, kterej místo toho aby za deset minut nabouchal do kompu pár slov, tak se radši věnuje všemu ostatnímu. Slibuju, že se napravím a začnu to poctivě sepisovat, je toho totiž poslední dobou víc, než dost. Přeskočím příběhy o tom, jak se mi do života přimotalo pár novejch lidí a rovnou přejdu do okamžiku, kdy sedím v Košicích v Plzeňský hospodě a leju do sebe pivo na pracovně přátelský večeři. V ten moment mi přistane k jídlu informace o cestě do Düsseldorfu, která bude proplacená, náročná, ale přitom i zábavná a neskutečně dlouhá. Přiznám se, že v Düsseldorfu jsem nikdy nebyl a společnost se kterou jsem měl trávit minimálně deset hodin zavřenej v autě, mi taky do tý doby nebyla vůbec známá. Jednalo se o pár ve starším věku, rodiče kamarádky, která mě o to požádala, a já věděl, že si není vůbec jistá, jestli to obě strany daj. Jasně, že to dám ty vole, bude prdel. Hodit rodiče osm set kiláků a přitom provětrat káru na těch parádních dálnicích co stavěl ještě starej Fýrer, do toho nešlo nejít. Je potřeba podotknout, že jsme jeli do prostředí módních brandů vybírat nové kolekce pro krám zde v česku a přitom řešit i nějakej business shit ohledně zastupování brandu. A protože já mám celkem business rád a moje máma jede v hadrech, tak sem si řekl, že zkušenost to bude skvělá. A vona byla.

V pátek v jednu ráno jsem posnídal na černým mostě na mekdrajvu nějakou z jejich koblih a vyrazil ve společnosti tý kamarádky, která mimochodem na mě čumí tak, jakože se ji nejspíš líbím, ale to jen tak mezi náma, nabrat její rodiče a pak přes Děčín rovnou do říše. Cesta ubíhala poměrně svižně a za doprovodu rodičovského cateringu a offline seznamů hudby na Spotify, jsme zdárně zdolali téměř tři čtvrtiny vzdálenosti. Na benzínový pumpě před Dortmundem se celá posádka z červenýho kombiku značky škoda, začala převlíkat. Jasně, byl jsem upozorňovanej, že je třeba dodržovat určitý oblíkací standarty, ale v jednu ráno, když jsme sedali do auta a já měl na očích ospalky, velký jak kdyby mi do těch očí někdo nablil, tak jsem vážně neměl chuť žehlit košili, leštit špičáky a brát si na sebe cokoliv lepšího, než to co jsem měl. Fajnový maskáčový kraťasy a černý triko, k tomu nějaký šlupky na nohu a tím to hasne. Vlastně, kdybychom se potkali někde na ulici, tak mě s radostí přehlídnete. Můj outfit umocňovaly škrábance na obou zápěstích od divokejch mrdaček v předchozích dnech, ale stejně jsem dokázal rodičům nalhat, že jsou od kočky. Kterou nemám a na kterou mám alergii, ale co je jim koneckonců do toho. Ve chvíli kdy jsme měli do cílový destinace posledních tři sta metrů, mi začalo bejt jasný, že tenhle outfit, tady bude jedinej a zároveň i jedinečnej, a že je vlastně štěstí bejt tady dneska v pozici zákazníka a ne třeba někoho, kdo se uchází o pracovní pozici. I ten černej týpek, co ukazoval kárám kde maj zaparkovat, měl na sobě lepší hadry než já a jediný co ho degradovalo, byla svítivě zelená vesta s nápisem securitas. Mimochodem na nohách měl mokasíny. Stejně tak jako čtyřicet procent chlápků v celým areálu, skladajícím se z několika budov a bytovejch domů a několika tisíců dobře vypadajících lidí. Nikdy jsem neviděl svět mody v Itálii ani v Paříži, a vlastně kromě časáků, internetu a filmu Ďábel nosí pradu o něm nevím vůbec nic. Mý poznatky z prvních pár vteřin byly zhruba následující; je třeba dobře vypadat, i tlusťoch může nosit upnutý hadry, barevný tenisky co vypadaj jako airmax nosí obě pohlaví bez rozdílu, mít vlasy sestřižený z barber shopu je cool a decentní kérky sou taky cool, bejt teplej je cool a bejt afektovanej je cool jen ve chvíli, když mluvíte německy nebo nemluvíte vůbec a pijete kafe. Mimochodem kafe je komodita, kterou v tomhle módním cirkusu musej mít někde schovanou po paletách ve sklepech.

Vešli sme do budovy, kde jsem byl stoprocentně jedinej člověk v krátkejch kalhotech, což mi dodalo na zajímavosti a většina těch dobře oblečených lidí po mě začala koukat. Seznámil jsem se s nákupčím, kterej vypadal jako můj kámoš z Prahy, ve chvílích kdy pracuje a nebere zrovna. Znaleckým okem jsem okukoval stojany s hadrama, usrkával kafíčka donesený lidmi, čekajícími na to, až se uvolní flek a oni se stanou taky nákupčí, návrháři nebo jiní ďáblové nosící pradu. Každá pauza na cigáro pro mě byla malým únikem ze showroomu plnýho hadrů a nádhery pečlivě prezentující se pod silnejma zářivkama. Módní poznatky pro příští sezónu jsou asi následující: bude to dost o modrý barvě, která mi prej sluší, taky se vrátí na výsluní styl ze sedmdesátých let, jen si nejsem jistej ze kterýho století a poslední poznatek je ten, že všichni ti chlápci nosí slimfit kalhoty jen proto, že maj malý čůráky a příští rok se budou kalhoty zase lehce rozšiřovat. Zjistil sem to pokaždý, když jsem nějakýho potkal u pisoárů vonících po levanduli. Ne že bych byl teplej a vočumoval spoluchčijící chlápky, ale tyhle parádníci na mě pokaždý koukli ve stylu, „do piči mladej co to máš na sobě“ a jakmile jsem začal konat potřebu, změnil se jejich výraz na, „oukej už držím píču“. Takhle jsem po těch kafích vyhrál na hajzlu 4:0 a jelo se domů. Doufám, že příště pojedu třeba do Milána. Bubak swagger

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *