Select Page

Im on the vacation, where are you?

Člověk uprostřed hustýho dýmu připadá si pouze jako součást kouře. Nic víc nic míň, po x měsících proběhla příprava na dlouho odkládanou dovolenou a jediný, co ve finále, jedinec mezi tlupou jinak, byť podobně smýšlejících jedinců získá, je pocit, že vlastně žádnou dovolenou nepotřebuje. Jednou za čas je potřeba vyrazit ven, nechat všechno doma, ať to tam je tak jak to tam je a vypadnout od toho všeho pryč. O to líp, pokud při tom vypadávání, je člověk schopnej a dokonce ochotnej vypnout hlavu a zůstat chvíli takovej jakej prostě je. Za pomoci alkoholu vypadnete ven, a i přes to, že nejste zrovna průserář, kterej držkou reje v asfaltu hned při prvním okamžiku jdete, a při první chvíli plivete z huby to co je zrovna na jazyku, neshledáváte se s úspěchem a už vůbec ne s pochopením. Daleko od domova není radno plivat pravdu s kadencí kulometu a už vůbec není v pořádku ztrácet zábrany, jen proto, aby mohly bejt další dny nalezený. Zuby bez děr plivou plameny a díky moderní době, ty plameny nejsou stále sneseny dobře. Plameny pálí, a i když ne každej oheň slouží tak jak by měl, jsou ohně který se zapálí a prostě hoří. Ale od toho tady snad člověk je, aby vypnul, přeplnul, zeblil se a poslal všechno do píči i když to do tý píči poslat nechce nebo nedej Bóže to v tý píči už dávno je. Mám přece dovolenou, takovou dovolenou, kde jsme ochotni jíst sračky a neříct na plnou hubu, že jíme sračky nebo bejt popíčovaný za něco jak malý děti, i když vlastně pořád jsme malý děti za to, že jsme se chovali jak malý děti a stejně, kurva já mám dovolenou. Je to můj osobní prostor, stejně jako tenhle prostor, respektuju zákony skupiny i přes to, že sem se sám do tý skupiny přidal a ne vždycky má člověk během svý dovolený bejt součástí skupiny. Jsou věci, který jdou přesunout do dalšího dne a stejně je lepší řešit je v bombě, nebo ještě líp, neřešit je vůbec. Probrat se z bomby, tvářit se kysele a doufat, že se všechno spraví převařeným jídlem z pytlíku. Nespraví, z jedinýho důvodu, můj život je v současnosti na takový míře pohodlnosti a nedotknutelnosti, že jsem si zvyknul říkat nahlas všechno, tak jak mi přijde, že to je. Nezvládáš to, máš s tím problém a samozřejmě chápu, že celkovej náhled na věc je pouze jednostranej, tak kurva co je mi do toho, Je mi vlastně do toho jen to, že sem kejvnul opět na věc o který je člověk přesvědčenej, že se za nějakou dobu nějak vyvinula a vono hovno. Jsme pořád tam co sme byli. Neschopný se vypořádat s rebelujícíma jedincema jinak, než mlčením a jídlem, který stojí za hovno. Rebelové nevyměkli, jen zůstávají sami a plný otázek. Je skutečně nutné mít kolem sebe partu lidí, který člověk mít kolem sebe vlastně ani nepotřebuje? Generační a všechny ostatní rozdíly se ze začátku u sklenice kořalky smazávají, jen do chvíle, než mladá generace zahájí ofenzívu a začne nahlas prosazovat to co si myslí. A je uplně u prdele jestli má nebo nemá pravdu protože jediná pravda která je, je ta, že jsme tady, máme dovolenou a je pouze na nás jak ji trávíme a konec konců i tím, že děláme rozhodnutí, která nejsou primárně v pořádku se cítíme šťastný. Ale pouze do doby, než se budeme muset bránit.
A kriplové který maj problém s tím, že se filozofuje ať vymrdaj protože od toho přece dovolená plná chlastu je. Já si svoji dovolenou chci užít a i když jsem možná naivní blbec, pořád nehodlám ubrat ze svého standartu. Ať je to co je to a konec konců, slova jsou moje jediná zbraň protože jinou válku ani nemám v úmyslu vést.

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *