Select Page

No more hate…..Behind the scenes

No more hate…..Behind the scenes

Byl to ten nejlepší a zároveň nejhorší víkend v jednom. Můj kámoš co má chalupu a na ni má mámu, která to všechno hlídá a toleruje, nahodil někdy v první polovině srpna, že by nebylo špatný tu chalupu zopakovat. Jasně proč ne, skvělej nápad. Ten kdo neví jakou chalupu, ať si to tu přečte pár článků zpátky a pak ať teprve pokračuje dál.

Tak dobrý? Máte to? Tak přesně něco podobnýho sme chtěli zopakovat, že jako zavřeme léto. Jenže. Do toho se do mýho života vkradlo herectví, stejně jako se do něj vkrádaj jiný píčoviny. První impuls byl hiphopkemp, kde sem potkal kámoše co rapuje jen v masce, pak taky trochu kreslí vtípky, má putyku a kromě dalšího milionu aktivit, taky natočil už dva filmy. Oba dva ty filmy sou pro mně něco jako kult a doporučuju je vyhledat na youtube. Pro ty méně bystrý, zadejte Jehovova pomsta a Život není krásný. No a na kempu obeznámenej informací, že se chystá další film, jsem toho kámoše potkal. Říkal jsem něco ve stylu, že v tom filmu musim bejt, a že se klidně i svlíknu pro roli. Do vykouření sem nešel, vzhledem k mýmu dávivýmu reflexu, kterej nastartuje i zapínání posledního knoflíku u košile a pak taky z důvodu, že nejsem teplej. Nahota však v úvahu přicházela protože mám v piči. Předběžný potvrzení nějaký malý role, mi udělalo radost, že mi vlastně celej zbytek kempu bylo všechno jedno. Skoro všechno. Bylo i víc pozitivních zpráv za ten fesťák, ale dost jich zmizelo stejně rychle, jako se objevily.

Čas plynul a pak se najednou kámoš ozval, že pro mně má roli barmana. Já si přečetl scénář, přidal se do skupiny na facebooku, kde byly instrukce a s potěšením, že se nemusím svlíkat, jsem čekal na můj první natáčecí den. Natáčení bylo skvělý, pronesu všehovšudy dvě jednoduchý věty a zbytek času čumim co se v mým filmovým baru děje. Celou dobu v přestávkách mezi natáčením, jsem se seznamoval s lidma, který jsem dosud znal jen z předchozích filmů. Atmosfera na place byla víc než skvělá a můj bodyguard, co mně doprovázel, balil brka a dudal z lahve rum za nepřijatelně nízkou cenu. V mezi pauzách jsme konzumovali brka, mluvili o jídle, ostrým jídle, o tom co sme vlastně zač a taky o tom, že následující víkend točíme s režisérem filmu jeho hudební klip, kde já nebudu mít štěk, ale hlavní roli. Klip, kterej ještě než byl natočenej, tak vzbuzoval silný emoce minimálně v týmu lidí, co se podílel na přípravách.

Natáčení probíhalo na několika lokacích rozesetých po republice a začínat se mělo ráno v hlavním městě ruských spoluobčanů. Všechno muselo bejt děsně přesný a já tu zodpovědnost jako řidič, měl celou na hrbu. Proto sem se zodpovědně v pátek večer lehce vyprudil s holkou a s hlavou plnou sraček sem nemohl spát až asi do pěti ráno v sobotu. K mý smůle se v šest ráno odjíždělo. K mýmu štěstí si to naštěstí umim zařídit a celej den sem šlapal jako správnej herec na různejch nakopávačích. Mimochodem, ten nejúčinnější je překvapivě nejjednodušší, ale o tom až pozdějc. Vopravdu sme ráno byli ve smluvenej čas na smluveným místě a oblíkali si naše padouchovský kostýmy. Přesně tak, hraju padoucha, manažera, korporátního zmrda, kterej pro blaho svý minerální vody neváhá a práskne přes držku dítě flaškou nebo dobije hodnýho starýho prodavače za to, že má ve svý večerce pepsi. K čemu to regálovný kurva taky platíme, když si každej může dát pepsi kam se mu a kdy se mu zachce. Zasranej svět. Celá ta role je o tom, že sme prostě vykoksovaný zmrdi, co si tvrdě dou za svým no a nakonec nás ten maskovanej interpret všecky zabije. Moje postava dostane lahev tekutýho pepa vylitou na držku, následně mně kopnou do ohně a já v plamenech skáču do bazenu. Strašně akční smrt. Moji další kolegové to nemaj o moc snadnější, jednoho pověsí na vyřezanej billboard, kterých najdete podél dálnic pár a další je utopenej násilně. Tolik asi k ději.

Ráno sme nasadili naše na míru upravený kvádra a vyrazili jsme na plac, kolonádu v hlavním městě ruských spoluobčanů. Plac byl samozřejmě okupovanej turistama, mezi kterejma jsme vzbuzovali značnou pozornost. Za prvé díky kameře, která byla s náma, za druhý díky kostýmům, který byly dokonale syntetický, stříbrný a okázale debilní. Představte si kvádro ušitý ze stříbrnýho lesklýho materiálu, do toho vínová košile a ty nejvíc frajírkovský sluneční brejle, to celý krát tři a nasazený na debilech jako sem byl já, kámoš kterej nade vše uctívá kunu a arijskej milovník ostrýho jídla s neméně árijským sestřihem. Tahle sestava zaručeně vzbuzovala pozornost. Točili jsme scénu, kdy paní stojí se svým dítětem, dítě pije fantu nebo jinou mrdku co by děti neměly pít a my přijdem, fantu mu vypálíme z pazoury, tasíme lahve, dáme mu pár na palici a paní podáme náš produkt a samozřejmě si za to vezmem prachy. Myslím, že něco podobnýho kolonáda v devět ráno ještě nezažila, leda by nějaký zuřivý devadesátiletý turisti svedli nějakej souboj o pohárek s horkou vodou ze vřídla, ale spíš ne. Mimochodem naše herecký trio mělo naspáno dohromady tři hodiny. Všem nám bylo dost hrozně a pod očima sme měli pytle větší než mezi nohama.

Pak následoval přesun na neznámé místo na vysočině, kde už čekal zbytek štábu, hlavní interpret, nezbytný rekvizity, catering a hlavně, od posledního mejdanu nezbytná součást naší party, trpělivá paní domácí. Otroci v dílně montovali poslední kusy rekvizit na noční scény a já žasnul, co všechno se dá vyrobit z obyčejnýho polystyrenu. Do toho dne, sem měl za to, že z něj dělaj akorát ty suchý chlebiky, jak to žerou vymletý kundy na hubnutí. Hovno, z toho matroše parta šikovných rukou spíchne i třeba parádní hřbitov.

Cestou ze západu na vysočinu, nás únava sejmula naplno. Což u kolegů herců nevadilo, ty si vesele chrápali v mým autě,  nazvaným pro tento víkend „karavan“, ale já jako řidič byl čím dál víc nasranej. A vono to není ani moc bezpečný, usínat když člověk řídí. Všechno se napravilo při míjení sjezdu na Unhošť, Kladno. Zvlášť první z těch měst nám v naší vymletosti způsobilo takovou radost, že se jeho název řval z plnejch plic při každý příležitosti. Až někdy pojedete v autě a pujde na vás mikrokoma, zařvěte co nejvíc na plno Unhošť s důrazem na písmena o a ť. Překvapivě to probírá víc, než deset kafí najednou.

Na chalupě sme dali voraz, připravili rekvizity a chystali se na natáčení scény ve večerce. Šéf cateringu obsadil dům pro návštěvy a kdokoliv měl hlad, musel za ním pro svolení. Seděl tam na těch zásobách tak důkladně, že pro tenhle víkend si zasloužil přezdívku El chapo, podle El chapa, prcka Guzmána, mexickým narkokrálovi, kterej zdrhá před zákonem líp než Hudini ze svých pastí. Vyrazili sme točit scénu ve večerce. Stačil nám na to malej realizační tým a jeden překladatel. Všechno probíhalo jak mělo a já měl bejt ten nejnasranější z nás třech. To se dařilo, protože když se nenatáčelo tak sem se hrotil s holkou po telefonu tak dobře, že sem z toho vlastně do teď smutnej a bez holky. Dats life, ale aspoň působím dost nasraně. No, jakmile sme to zmákli, bylo pro náš hereckej tým pro dnešek odzvoněno. Následoval návrat na chalupu, převlečení se do civilu a pak už jen pobízení k jídlu od dozorující paní mámy a k chlastu od skoro každýho kdo na mně promluvil. Přijely další a další lidi, kteří hráli křoví následující den a všechno bylo skvělý, mejdan měl co měl mít a vlastně chyběl jenom nemocnej Rick, dva psy a dvě holky, z nichž jedna byla tou dobou už v mý nemilosti. Tentokrát mejdan měl i svého dementa, tak jak správnej mejdan má mít. Tenhle mně neznámej týpek plul celou dobu prostorem s vlastní hudbou v uších a moje jediná konfrontace s ním proběhla ve chvíli, kdy mi řekl, že se o vzduch zajímá víc než já. Když sem se ho ptal jak, řekl, že mě to nemusí zajímat, a tím sme spolu skončili. Pak se mu to tam povedlo solidně pozmrdit a tím si vykoledoval vyloučení ze skupiny následující ráno přesně v sedm hodin deset minut. Rest in peace.

Ráno sme se probudili v karavanu protože na rozdíl od chalupy šel líp vytopit a navozoval určitou auru soukromí. Tu rychle rozboural během noci další z herců a já měl po zábavě. Ráno se jely točit scény s autem. Fetovačky a jakože chlastačky za jízdy se změnily ve spontání ghost rider whip na louce kdesi na vysočině. Jestli nás viděl nějakej zemědělec, jak mu kurvíme louku, tak je z toho do teď v piči. Pomalu jedoucí auto bez řidiče, kolem něj tři dementi v lesklých kvádrech a dva co je natáčej. Větší show Vysočina zažívá akorát, když Zeman vyrazí na rybník. Poslední scéna byl mejdan. Mejdan kde tři zmrdi maj k dispozici tři holky v plavkách, jednoho příslušníka menšiny, jednoho kaskadéra ochotnýho se nechat spálit na popel a dva chlápky kolem čtyřiceti, ochotný se spolu líbat jazyk na jazyk. Když řeknu, že scénář týhle scény sem si nečetl, nebudu ani lhát. Tohle bylo naprosto přirozený. Tohle sme prostě byli my. Bylo mi líto holek, protože bejt v plavkách v asi deseti stupních a zataženým nebi, bylo dost na hovno. To sem sotva v tu chvíli mohl tušit, že můj kaskadérskej ohnivák, dotočí scénu jak zapálenej skáče do bazénu, vezme love a zmizí. Jenže, co ta scéna jak leží vohořelej týpek v bazénu a zamaskovanec ho prořízne? No, takže sem si na sebe musel natáhnout ten parádně promáčenej a vohořelej oblek a jít natočit do toho zkurveně ledovýho bazénu to, jak sem vlastně mrtvej.

Řvoucí Unhošť se vrhám do ledový vody, aby v zápějí mi začaly zuby drkotat jako když takovej ten týpek hraje na náměstí rapu na sklenice. Myslel sem na Jacka z Titanicu, jak mu asi bylo, když musel plavat na kufru v tom ledovým oceánu. Některý ženský v tom viděj romantiku, ale pro mně to byl zasranej horor. Voda se do mně zabodávala jak nějaký ledový jehly a lehnout si na hladinu a dělat mrtvýho, to ses asi posral rejžo. Můj talent se rozvinul naplno. První pokus byl čistej fail, vydržel sem zadržet dech asi tak na dvě sekundy i když mně to pod tou vodou připadalo asi jako půl dne. Druhej pokus se zadařil, najednou cejtim jak mně proud vody posunul o kus dál a já věděl, že teď už víc pokusů nebude. Rychlý hledání nejteplejšího místa v chalupě, strhávání z prochladlýho těla to zkurveně ledový vohořelý umělohmotný kvádro, převlíknutí se do svých hadrů, společná fotka a konec přátelé. Tak nějak probíhal závěr šílenýho víkendu, šíleně skvělýho víkendu, něčeho co se v tuhle chvíli nesmazatelně zapsalo do historie českýho internetu a český hudební tvorby. A ne jen tam, ten víkend byl stěžejní v mnoha ohledech a ne vždycky to bylo tak veselý, zároveň je třeba zmínit, že je mi uplně u prdele spor na kterej chceme upozornit. Sám sem korporátní týpek a vím, že korporace nemusí být vždycky to zlo, ale o to vůbec nejde, jde o to, že za ten víkend jsem stihl věci, jako nestihnou smrtelníci za tejden a já jsem rád, že se tohle dělo zrovna v mým životě. Díky tomu můžu teď o tom psát. Tohle je totiž ten jedinej a pravej …… Bubak life

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *