Select Page

Sleep well dawg

Chtěl jsem původně psát o hip hop kempu a těch buchtách co tam tak různě vlály areálem, popíjely pivo ze zálohovanýho kelímku a podle fotoreportů se ani letos nenaučily pózovat. Jenže ne, napíšu o něčem jiným. Napíšu o tom, jak jsem přijel z kempu, kterej byl, co si budem povídat, docela divokej. Dost se toho vypilo a moc se nespalo. Teda vlastně. První noc jsem strávil na penzionu s dvěma klukama co mě zachránili. Oba rapujou, jeden sám, druhej v crew. Spal jsem asi hodinu, protože, sharovat s tím co má tu crew jednu peřinu, nebylo uplně to co by chlap chtěl a hlavně, vlastně se mi vůbec nechtělo spát. I tak jsem neuvěřitelně vděčnej protože sprcha jim tekla a já aspoň chvíli dokázal vypnout a dát se dohromady.

Další noc proběhla na gauči vedle holky, která na něm nejdřív vůbec nechtěla spát. Prej, že na to sedaj lidi v kalhotech a do těch kalhot se můžou vmísit nečistoty, který se přenesou na ten gauč, na kterej ona potom položí svou roztomilou držku a ve chvíli, kdy zabere ji vyteče slina, ta se dotkne gauče, ona ucejtí nepatrný mokro na tváři, mohutně vdechne slinu zpět do pusy a spolu s ní i tu špínu. Nebo tak nějak jsem to chápal. Taky dobrej důvod byl, že lidi na ten gauč sedaj prdelema, ze kterejch prděj a ty prdy se tam usazujou a následující postup je stejný, jako v předchozím případě. Takže, původní plán byl, že spím na gauči sám a ona spát půjde, až se uvolní nedaleká postel. Ráno jsem se probudil vedle postavy v zachoulaný v mikině s kapucou přes hlavu, jakožto kryt před roztočema ve starý pohovce. I přes to, deficit z předchozího dne byl velkej a těch pár hodin na gauči ho lehce zkrátilo, nicméně nevymazalo.

Proto poslední noc na hiphopkempu byla jistota, že pojedeme domů. I přes nepatrný protesty a vynechání posledního rozlučkovýho koncertu, jsme vyrazili a vzhledem k dočasný nelektrifikovannosti bytu osoby mně v současnosti blízké, jsme se uchýlili ke spánku v mým doupěti. Vzhledem k předchozí fobii s gaučem a seznamu nocležníků v mý, poměrně dlouho nepřevlíkaný posteli, jsem ještě v nula něco v noci převlíkal postel. Zkurvenost dva na dva, čtyři polštáře a další zkurvenost dva na dva, kterou se přikrejvám, se nám podařilo převlíknout v rekordním čase. A když se konečně usnulo byly asi tak tři. Slečínka ráno musela makat a tak už v osm do mě šťouchala jak do brambor, že si v káře asi nechala nabíječku na notebook. Teda vlastně, asi spíš ne v káře, ale v hradci, na bytě se zmíněným gaučem. Skvělý, to je přesně to co chcete v neděli ráno slyšet, komplikace. Naštěstí řešitelný, a tak jsme vyrazili do ranní nedělní Prahy na lov nabíječek na maca, abychom zjistili, že ta její ztracená, je vlastně celou dobu v kufru. Srát na to. Spát už se nešlo.

Díky tomu jsme oba vypadali v neděli v osm večer, jako když začala zombie apokalypsa. Pytle pod očima velký jak varlata starýho dědka, kůže v barvě blitek a mírnej třes v rukou. Mám rád a vždycky sem měl rád, když se do pracovního tejdne probudím vedle někoho s kým mi je dobře. Ne, že by mě nebylo fajn se spolubydlícím, kterej chrápe za stěnou, ale prostě vedle holky je to vždycky lepší. Zvlášť když ona vstává pozdějc než vy, a vy během toho vstávání zvládnete udělat její fotku jak slintá na polštář. Taky před tím usnutí to někdy bývá zábavnější, než standartní solo usínání s mobilem vypadávajícím z ruky přímo na váš ksicht. No a tak jsme šli spát spolu s nadějí, že byt se třeba náhodou za ten festival stal elektrifikovanej a když ne, tak se hovno děje, stejně sme oba v prdeli a vytuhnem hned. Což se samozřejmě stalo. Dlouhej hlubokej spánek, na kterej jsem se těšil několik dnů, ukončil někdy kolem čtvrtý ráno největší přítel člověka. Skoro dvouletá boxerčí holka si usmyslela, že když venku zaprší a ochladí se, tak je nejlepší nápad jít do postele k lidem. Vlastně k lidem, k tomu týpkovi, co je na ni hodnej, na tajňáka ji dává odřezky když třeba vaří, má radost pokaždý když ji vidí a voní trávou, kterou ta její holka nehulí. Ten týpek jsem já, kdyby vám to třeba nedošlo. Takže jsem zhruba od půl pátý spal v super skrčenecký poloze, se psem roztaženým od mýho zadku až k nohám, kdyby šly natáhnout a cejtil sem se asi jako naše republika, který ovšem tahle holčičí psí verze Hitlera sebrala Sudety. Ale co, sere pes, ještě že existuje kafe do auta a že vlastně můžu psát tohle a ne o tom, jaký typy kund se na tom festivalu zase předváděly.

Bubak insomniák

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *