Select Page

Smarty

Smarty

Já už sem o tom jednou psal, takže to co teď píšu je vlastně takovej update. Ten update není nijak významnej pro svět, o to víc je významnější pro mně. Celý je to o tom, že když jste dítě, tak máte nějaký svý hrdiny. Je jedno kdo to je, většinou by to měl bejt táta, ale je to třeba i ten chlápek co chodí za vaší mámou a vy mu říkáte strejdo nebo ten vlasatej chlápek jezdící na motorce v seriálu Odpadlík. Prostě jako dítě máte svý hrdiny a ty jsou skvělí a nejede přes to vlak. Jenže postupem času stárnete a najednou zjišťujete, že hrdinové postupně ztrácí tu svou hrdinskou auru. Čím jste mladší a odhalíte to, tím je to bolestivější a čím jste starší, tím spíš se po těch odhaleních nemáte potřebu pídit a uchováváte si ty svý iluze v hlavě dál.

Pro mě jedním takovým hrdinou byl Dominik Hašek, skvělej hokejista, člověk co toho dosáhnul strašně moc ve sportu, kterej miloval stejně, jako jsem ho svýho času miloval já. Ten chlap vychytal Nagano, v NHL posbíral kde jakou trofej a pro mě jako pro malýho kluka co pravidelně hlídal brankoviště to byl Pan Někdo. První rozčarování přišlo po jeho ukončení kariery, to tady někde při pozemním hokeji, pravděpodobně v zápalu boje napadnul jednoho z protihráčů. Tenkrát mi pomalu začínalo docházet, že tenhle chlápek asi nebude úplně super, ale pořád zůstával hrdinou. Pak mu postupně začal krachovat jeho první business, hadry značky Dominátor. Bodejť ono pustit se do businessu v segmentu kde vládne Nike, Adidas, Puma a Reebok chce trochu koule a nebo při nejmenším alespoň pořádnej kus štěstí. Tenhle business posral a pak zase začal hrát hokej. No a zase byl skvělej, jenže já už stárnul a hokej mě začal víc srát než bavit, navíc tenkrát už mě bavil spíš Luongo a tak ten Hašan prostě už nebyl to co bejval. Jenže vyhrával, Stanley cup, titul v český lize, zařazení do hokejový síně slávy. To všechno jsou nedocenitelný úspěchy pro někoho, kdo hokej sleduje jen v televizi, ale pro člověka, kterej ví kolik dřiny to celý stálo je to požehnání asi jako pro faráře kterej by mohl vykouřit Ježíše v pubertě. No a tady to měl podle mě Dominik zaseknout, bejt legendou, předat ten odkaz dál mladejm, trénovat lidi nebo prostě jenom zmizet a tu a tam se objevit v televizi jako čestnej host.

Jenže v tom chlapovi je prostě někde nějaká usazenina a ta mu dává potřebu bejt businessman no a tak navzdory předchozím neúspěchům, se Dominátor rozhodnul rozjet další business. Rovnou po hlavě vlítnul do segmentu, kterej je mi dneska po kariéře u největší cukrovinkářský firmy relativně blízkej a tím je rychloobrátka. Konkrétněji je to výroba a distribuce energetických nápojů, trh kde vládne Red bull, semtex, monster, big shock a další. Otázka která se nabízí zní, jak může někdo, kdo už jednou udělal fatální chybu ve výběru svého zaměření, udělat tu chybu ještě jednou a ne-li horší. Vono totiž ty nápoje maj na rozdíl od hadrů nějakou expiraci, že jo. Navíc zlí jazykové tvrdí, že Hašan je celkem vopatrnej na korunu a vzhledem k tomu, že jeho marketing působí velice silným selfmade dojmem, tak na tom asi i něco může bejt. No a tenhle nápojovej segment, co si budeme povídat, to je hlavně o marketingu. A ten je zase o penězích. To jak s tím celej Dominikův tým bojuje si můžete konec konců dohledat sami. Pro mě se stal ze superhrdiny někým, na koho se chodím koukat a mít z toho prdel.

Nicméně teď se mi naskytnula vynikající příležitost. Kamarád, aktivní sportovec, vyhrál v soutěži triko. Po vzájemný korespondenci se domluvili na osobním předání a já dostal tu možnost jet tam taky. Za prvé jsem chtěl vidět svého superhrdinu z dětských let, za druhý jsem chtěl vědět, jestli superhrdina je opravdu jenom bejvalým hokejistou prodávajícím nápoje, po kterých máte v puse jako po zvracení a nebo je opravdu businessmanem, kterej jen prostě šetří prachy na těch nesprávných místech. Trochu mi bylo jasný, jak to celý dopadne už ve chvíli, kdy jsme přijeli do malého areálu na okraji Vestce. Nikde žádná vlajka, nikde žádná cedule a nikde žádnej zvonek. Zmateně jsme pobíhali po areálu až do doby, než se najednou někde objevil chlápek připomínající Marka Taclíka ve filmu Jedna ruka netleská. Sympaťák, zapálenej pro věc nám hned na začátku sdělil, že akorát dojedl smažák a že Dominik ještě jí, tak ať počkáme. No a tak sme čekali, v místnosti s garážovou roletou, pěti paletama nápojů proti stresu a z vedlejší místnosti jsme rozpoznávali Dominikův hlas. Vyprávěl jak někam dává kuličky jalovce a nám došlo, že business rozhovory se tady u oběda nevedou.

No a pak nás přijal, do ruky nám dal plechovku toho svého nápoje a taková mírně nucená konverzace mohla začít. V místnosti s námi byli ještě ten Marek Taclík, těhotná ženská, chlápek co vypadal, že do teď hraje někde hokej a jinej chlápek z vedlejší firmy, kterej ještě dlabal nějaký kuře. Ve chvíli kdy Hašan zjistil, že kámoš hraje házenou, začal sypat statistiky házený z letošní olympiády a krátce pohovořil o kvalitě místní a německý ligy. Pak následovalo předání trika, fotka, obdarování další plechovkou a rozloučení. Těsně před odchodem jsme ještě dostali gumovej náramek na ruku s logem nápoje. Nepadlo ani slovo o businessu, jestli nám nápoj chutná, jak často ho pijeme, jestli něco dělá když ho pijeme, jak na nás působí reklamní kampaně, jak se nám líbí design. Prostě nic, vlastně jediný co se tomu blížilo, byl můj dotaz na to, proč jsou tak obtížně dohledatelní. Odpovědí mi bylo, že se chystají stěhovat o pár metrů dál. V tu chvíli jsem měl pocit, že se ptám minimálně na tajný složení nápojů protože tady by byla víc na místě spíš otázka, kolik jste Dominiku vyhrál Vezina trofejí? Před finálním rozloučením, jsme Taclíka ujistili, že jsme opravdu přijeli autem a ne autobusem a to bylo všechno.

Já ten Dominikův business nechci schazovat a rád bych byl, kdyby mu to šlo alespoň z poloviny tak dobře jako třeba chytání puků, ale mám trochu pocit, že dřív nebo později se tenhle krám zavře a po nápojích co chutnaj jako vyblitej aperol slehne zem a zůstane jen pár zábavně smutnejch videí na internetu a hromada fotek snídaní. Nicméně jsem rád, že jsem teď ve čtvrtině svého života konečně viděl svého superhrdinu z dětství naživo a mohl si s ním potřást rukou. Jen to holt bylo na jiným ledě než bych si byl býval přál, tenhle led je totiž zatraceně tenkej. Bubaklife

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *