Select Page

started from the bottom now we start again

Vážení přátelé dlouho jsem tady na to sral. Můj život zažívá největší a zároveň nejhorší změny který si člověk dokáže představit. Průser je, že za svoje průsery si každej může sám, stejně tak jako já a pak to, že všem ostatním to je u prdele a těm co to není u prdele tak těm by to u prdele bejt mělo. Rozchod a odstěhování se je tak zkurvená věc, že si člověk říká, jestli nebude lepší bejt do konce života radši sám. Na co je ti někdo, koho stejně poděláváš a když jemu to dojde, nakope tě do prdele, tak tě začne podělávat on? Teda ona, alibisticky tvrdíme, že už přece spolu nejsme takže, si nemusíme nic říkat. Nasrat, nasrat na zklamání, to je to co si člověk říká v době kdy jeho mozek zasírá zloba a jeho ruce a nohy hází věcma po bytě. Veškerý vzpomínky na všechno krásný jsou najednou hořký, hnusný a vy nechcete aby se to vlastně kdy stalo. Protože jakmile odezní zloba, oči začnou koukat před sebe, všechny ty hezký vzpomínky se vrátí a nastane dlouhá doba smutku. Obrovská mezera kterou bude potřeba vyplnit něčím nebo někým. Mám chuť stoupnout si na střechu a střílet, mám chuť rozeběhnout se proti vlaku a zmizet, mám chuť jít a rozmlátit každýho zmrda co na mě kdy zazvoní ze svý tramvaje, ale jediný na co mám doopravdy koule je spolknout to všechno. Jako nějaká zasraná pornoherečka spolknu sousto plný hořkosti, vzpomínek na minulost, zloby a nenávisti ke všemu co existuje a začnu někde zase od znova. Nikdy není člověk dostatečně na dně aby nemohl jít ještě níž. Srát na to. Nikdo není pro můj vlastní život důležitější než já. Až zas příště budu mít někoho rád, tak mi jenom dejte vědět, že bych si měl přečíst tenhle post. Díky Bubak

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *