Select Page

Tradiční večer s Jednotou Coop

Někdy se věci dějou tak, že si člověk řekne, ty vole kde to žiju a po chvíli mu dojde, ty vole vždyť ono to tak vlastně je asi v pořádku. Z pohodlný postele sledujete zprávy o tom jak prezident vČčíně prakticky uzná okupaci Tibetu a pak si vesele přiletí letadlem, který platěj investoři. To je vlastně v pohodě, pak v přímým přenosu na radio žurnálu trochu pokunduje a pokurvuje, ale to je taky v pohodě protože takový my vlastně jako národ jsme. To se potvrdilo když jsem někdy minulej tejden ležel doma, celej nadšenej, že nikam nemusím a s hřejivým pocitem, že sem udělal radost svý holce, která už ani nečekala, že tam s ní budu. V tu chvíli člověku změní a ovlivní život jedna jediná smska. Nebo spíš teda mmska. Obraz, na kterým tři chlapi v saku drží pivo a smějou se na svět, jako by těch piv tam někde na pozadí bylo dalších sto, pro každýho. Stručný vysvětlení, že se koná večírek jednoty coop, kam jsem kdysi zkoušel dostat náš produkt, mě vehnalo do očí jiskry. Holka věděla, že se mi začínaj plašit roupy v prdeli a tak ani neprotestovala, naopak jsem klasicky zalhal, že na půlnoc budu doma, a že si dám jen trochu piva. Myslím, že jestli se někde dávaj tituly za holku roku, tak v tuhle chvíli je už v užší nominaci. Tu si vysloužila mimo jiné i vyžehlněním košile a odvozem na místo do pražského hotelu kdesi na Chodově. Ten hotel už jen podle názvu měl bejt top a ubezpečení se, že na akci je asi milion lidí zaručovalo kvalitně strávený večer. Byl jsem vyzvednut ve foajé a začal vokukovat, jaký partneři jednoty tady mají svý stánky s produkty zdarma. Obrovský sál uprostřed s tanečním parketem lemovaly stánky pilsneru, staropramenu, různejch výrobců salámu, brambůrek a dalších věcí. Před parketem bylo několik desítek stolů, pečlivě zakrytých ubrusem a kolem nich stejně zakryté židle. Na židlích sedělo osazenstvo skládající se převážně ze zaměstnancu coopu z celé republiky a pak pár partnerů. Lidi od partnerů coopu, budeme jim říkat třeba lidi od businessu, člověk rozlišil pouhým okem. Většinou padnoucí nebo téměř padnoucí business a business casual drescode dokonale separoval lidi na kdo je kdo. Zamšstnanci z jednoty si jeli klasiku kterou vytáhnou dvakrát do roka na takovou tu lepší příležitost, ale rozhodně nic co by bylo večerního, společenskýho nebo business. Tu a tam tohle modní spektrum rozzářila mladší generace s kabelkou puma nebo s konfekcí z Kenvela.
Pozdravil sem se se zbytkem pijáků z obdržené fotky a začal si povídat. Když nebylo co povídat, sondovalo se. Ubezpečili mně, že atmosféra připomínající ples v roce osmdesát pět nebo videa na internetu s nějakou vzácnou příležitostí kdesi v severní korei, trvá už od dopoledne, kdy probíhaly prezentace. Všimnul sem si, že u našeho stolu pořád byl dostatek neotevřených vod ondrášovka, z jejichž etiket se na nás zubila Lucka Bílá, dokonce i pár pytlíků brambůrků bylo ještě pořád netknutých. U jiných stolů naopak byly rozpitý skleničky, ale propagační produkty jednotlivých vystavovatelů byly už dávno pryč. Stejně jako další snadno odnesitelný věci. Vrchol nenažranosti byla banda asi tří tet, který si ke stánku pepsi přinesly dokonce kartonovou krabici, aby ty vzorečky líp pobraly. My sme se pustili s chutí do červenýho. Po druhý lahvi to chtělo něco zakousnout tak sem vyrazil do salonku vokouknout raut. Zmlsanej z nedávný konference sem si nabral guláš, lososa a nějaký studený předkrm. Nenadšenej ani neuraženej sem se vrátil zpátky k Merlotu.
K tanci a k poslechu hrála nejdřív kapela s hazardním jménem Las Vegas. Podle tvrzení kapelníka se v duchu Las Vegas nesl i celej večer a já marně hledal kde bych mohl vsadit kilo na červenou nebo kde si zahrát partičku pokeru. Las Vegas hráli téměř všechno a hráli to zřejmě od podlahy protože jednoťáci se rozjuchali celkem do plnejch. Během vystoupení za asistence člověka, který v programu měl svůj part později pod jménem Hurikán, stihla skupina zahrát i novou hymnu Jednoty coop. Údajně kvůli přitáhnutí mladší, tudíž mojí, generace do coopu, zvolili jednoťáčtí kreativci rap. Teda, mluvený slovo do havajský melodie. Kvalitou by se za to nemusel stydět ani ex lunetic Martin Kocián. Následovný vystoupení samotného Hurikána začalo víc než dobře, jenže než předvedl svý vrcholový číslo, pozval na podium ještě vzácného hosta. Vzácnej host byla Iveta Blanarovičová, která zaspívala na playback a vypadala přesně jako vypadá vždycky v novinách. Vyhnaný kozy, protivnej hlas čerta z pohádky a projev mezi jednotlivejma skladbama co nedával hlavu ani patu. Všichni k mýmu údivu juchali. Pravděpodobně maj v jednotě k platu místo stravenek nějaký lepší sypání. Zahlídnul sem v davu i velký zvířata z vedení. Chlap, kterej vám od podání ruky bude automaticky tykat, vopocenej s červeným nosem, značícím zálibu v chlastu, je chlap co vlastně vede milionovou firmu. Vlastně to všechno tak nějak do sebe zapadá, když se vrátíme na začátek, tak každá ryze česká firma nebo republika, má nějakýho takovýho svého maskota. Nebejt nalitej, tak se i zděsím.
Kdy jsem se doopravdy zděsil, bylo když na stage nastoupil hurikán se svojí samohrajkou. Hurikán si říkal pravděpodobně proto, že velká část jeho repertoáru byly hity Dalibora Jandy. Věřil bych tomu, že leckterá z přítomných křepelek z něj musela vytejkat do svátečních šatů, zvlášť jestli Dalibora neparoduje jen hudbou, ale i klobásou. Vrchol byl remix jedný z Jandovo písní do melodie od Safri duo. Jo přesně, takový ty debilní bubínky co byly soundrack k fotbalový hře v roce 99. Dav byl v naprostý nirváně a Hurikán si užíval slávu. Po dvou přídavcích jsme načli několikátou láhev merlotu a sledovali, jak si svůj mix rozbalil poslední host, diskotékovej dj, Dj Vraták. V tu chvíli jsme se zvedli i s merlotem a šli si sednout do hotelovýho lobby. Opojen vínem a tak dvacet let starým hotelovým interiérem, jsem zapomněl na to, že byla půlnoc i na to, že sem šel jen na pár piv. Nicméně mám z toho večera mnohem větší zážitek, než jednoťáci, co si vyrazili do tý velký Prahy, do toho krásnýho hotelu na ten úžasnej večírek se spoustou žrádla, chlastu a vzorečků. Můj zážitek není tak materialistickej, ale o to víc je šokující. Jsem rád, že v česku jsou firmy a lidi, kteří dělají věci furt tak, jak je dělali v dobách kdy, sem nežil. Jednota coop je díky tomu jediná firma která je doopravdy tradiční a pokud mně má jako mladého potenciálního zákazníka přilákat, tak ne na kvalitu produktů, ne na cenu nebo nedej bože na znělku, ale na to, že nakupovat ve vesnický sámošce, je jako nakupovat v muzeu. Bubak business

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *