Select Page

Vymrdejte

Je nejvyšší čas, aby se nahlas mluvilo o tom, o čem se má nahlas mluvit. Je nejvhodnější doba pro to, aby se naplno mohly projevit emoce a aby se konečně vyndaly hlavy z prdelí. Je mi pětadvacet let a od nějakejch třináct, je ze mě dítě, z rozvedený rodiny. Nebylo to jednoduchý a já nikdy nezapomenu na určitý momenty. Pochopení těch momentů mi trvalo někdy pár sekund, ale někdy i pár let. Bylo to těžký a je mi jasný, že já sem celou tu situaci svýmu okolí nijak nezlehčoval. Zároveň jsem neuznával jakýkoliv pokusy o zlehčení tý situace pro mě od svého okolí. Vzdorovitost a pocity méněcennosti se u mě naštěstí projevily po čase pozitivně. Bylo to ve chvíli, kdy z mýho života téměř natrvalo zmizel hokej, u kterýho sem byl celý mládí drženej a kterej pro mě představoval jedinej únik od všeho. Jak jsem stárnul objevoval jsem další věci, který dokážou člověka bavit, někdy i víc než chytání střel, díky kterým dnes nemám strach přijmout ránu fyzicky. Jedna z věcí která pro mě postupem času začala mít větší smysl než sport, byla potřeba přežít, touha po svobodě, životě jinde než ve městě ve kterým jsem žil. Mluvím o penězích. Najednou je když mi bylo šestnáct tak se hodila každá koruna, člověk si chtěl koupit věci na sebe, který se mu líbí, chtěl vzít holku někam ven, chtěl jsem cítit nezávislost. S věkem samozřejmě stoupají i finanční nároky protože život dnes není už jen o tom mít pár stovek. Potřeby vzrostly, když jsem míval v kapse pětistovku byl jsem boháč a věděl jsem, že celej tejden bude skvělej. Dneska je pětistovka hodnota kterou je potřeba minimálně padesátkrát násobit, jinak nepřežiju měsíc. Lovit peníze se pro mě stalo zábavným a zároveň nejrizikovějším koníčkem kterej mám. A stejně se stává, že se prostě v mým snažení a honbou za penězma tu a tam něco posralo, naštěstí pořád mám na blízku lidi jako je táta, kteří mi pomůžou. Vím, že až jednou bude potřeba vrátit pomoc zpátky, budu připravený a je uplně jedno jestli ten kdo o ni bude žádat bude táta co mi ji nabídl nebo jednou mý vlastní dítě.
Co se týče ženských, tak to je moje další hobby. Od doby svého prvního zásunu uteklo hodně vody a zatím se nenašla žádná taková, která by mně přestala bavit. Naučil jsem se s holkama jednat, baví mně chápat to jak myslí, dívat se jak chodí, mluvit s nima o jejich problémech a zároveň je umím i poslouchat. Holky se kterýma jsem měl vztah, jsou až na dvě výjimky, do teď moje kamarádky a ví, že po tom co jsme spolu stihli nebo nestihli prožít, ve mně mají oporu. Pamatuju si silvestr pár let zpátky, kdy jsem přijel za svým tátou se svojí tehdy novou holkou a ve chvíli kdy, jsem se těšil jak si užijeme posledních pár hodin starýho roku, jsem si nepřipustil možnost, že bych mohl někomu vadit. I přes to jsem odjel, bez řečí s hlavou vztyčenou a s holkou která si o tom všem myslí do dnes svý. Mimochodem je to první holka, která se pokaždý zeptá jak se má můj táta a jeho rodina. I přes to, že tátova nová rodina ji prakticky vyhnala z domu, kde paradoxně jsou vítaný lidi, kteří se postupem času stávají nepřáteli a přestávají být vítanými. Já jsem nepřítelem non stop, bohužel nejsem dostatečně schopnej se otočit vůči tátovi a jeho rodině zády. Smál jsem se mnohokrát situacím, kdy jsem měl něco zakázanýho, ale vlastní syn měl tu samou možnost o nějaký čas později povolenou. Nemohl jsem pít dvanáctku pivo, ale jen desítku. Nebo ne nemohl, mohl a pil jsem, ale pohledy domácích mě probodávali při každým loknutí. Nemohl jsem si nikdy sednout za volant auta který bylo jakože hlavní, o to víc jsem se bavil když vlastní syn onomu autu vorval zrcátka. Zkrátka každej krok, kterej jsem udělal byl špatnej protože jsem ho udělal já, totožnej krok provedenej nevlastním bratrem by byl v každém případě správnej. Pamatuju si na potenciál který byl do každýho z nás vkládán. Odpadlík co sere na hokej, na školu, chlastá s kámošema, poslouchá hudbu co není hudba a po čase dokonce i interpretuje sprostý slova versus nadějný lyžař, budoucí doktor, veterinář a mirek dušín dnešní doby. Je mi líto toho kluka, nároky, který na nějbyly kladený by neustál nikdo, zvlášť v době, kdy my mladý máme uplně v prdeli hodnoty, které nám jsou vtloukány do hlavy. Rodiče si můžou tvrdit co chtějí, ale my žijeme na sociálních sítích, hrajeme hry co nám žerou čas, seznamujeme se a domlouváme si sex zcela odlišným stylem než generace před námi a odkládáme povinnosti nebo je zcela ignorujeme. Spoléháme na rodiče, kteří náš budou donekonečna omlouvat, nicméně sami si musíme uvědomit, že je ten správný moment na to zvednout se a jít zkusit žít sám. Bohužel pro nás, jednodušší cesta je vždycky ta lepší a častěji volená. Kolik z nás si řeklo, že zítra stoprocentně budeme cvičit, že zítra ráno stoprocentně dokončíme projekt, že si zítra ráno najdeme práci, ale už fakt jako. To jak dokonalými lidmi jsme v naší budoucnosti, o to větším hnojem jsme v naší přítomnosti.
Život ve kterým žiju je naplněn zlobou. Ta je tvořena především závistí kterou pociťuju od lidí, kteří jsou nejbližší mých nejbližších. Jsem člověk co nikdy nic nedokázal a nikdy nic nedokáže a i kdybych se stal dejme tomu kosmonautem, neurochirurgem nebo dostal jednou gramy, stále budu ten co nikdy nic nedokázal. Problém lidí je, že jejich vlastní zakomplexovanost pramenící z osobních neúspěchů je brzdí dopřát úspěch jiným. Ve svém životě se snažím úspěch přát všem bez rozdílu, od těch nejlepších je pak vhodné se inspirovat, mluvit s nimi a zajímat se o to, jaká je ta cesta k tomu, aby byl člověk alespoň z poloviny tak úspěšný,a nebo, což je druhá možnost, srát na ně. No a co má bejt, že někdo něco má, já se soustředím na sebe, svý schopnosti. Z toho pramení, že logicky neumíme sami sebe chválit, neumíme jeden druhého ocenit. Pokud neumíme toto, zbývá nám pouze to že umíme své schopnosti a schopnosti druhých alespoň obhájit. Bohužel ve chvílích obhajoby padají protiargumenty a když jsou dostatečně fakticky správné, křičíme, myjeme prdele a pomlouváme.
Je potřeba si uvědomit jedno, je mi pětadvacet roků, jsem dospělá, svobodně smýšlející osobnost, která vydělává peníze na svůj život. Každá činnost, kterou vykonávám mě baví, vidím v ní smysl a nesu si následky za každý dopad, který způsobí. Nepotřebuju mít za prdelí rodiče, nepotřebuju mít velkou přesilu nepotřebuju vůbec nikoho k tomu abych mohl svobodně žít. Jsem zodpovědný a jednou k tomu samýmu budou vychovávaný i mý děti. No a co, že kouřim trávu, no a co, že dělám to co dělám, nikdo nemá právo mi říkat co smím a co ne. Zároveň si plně uvědomuju, co můžu a nemůžu svým jednáním způsobit. Jedním článkem dokážu vyřešit roky se táhnoucí problém. Jedním článkem pravděpodobně dokážu rozeštvat dva lidi, kteří spolu žili. A věřím, že jedním článkem nemůžu nikoho rozhodit, bohužel vnímám rozhozenost znatelnější než kdy jindy. Co si to třeba přečíst ještě jednou?
Co třeba si uvědomit, že jsem pouze člověk, který nemá podle zákonů smečky právo mluvit a já i přes to promluvil a navíc jsem řekl věc, která se nesmí říkat. Co když problém není ve vztazích mezi dvěma generacema jiných genů, ale je mezi generací jiných pohlaví? Uvědomuje si někdo, že mě je úplně u prdele jestli jsem nebo nejsem vítanej, ale není mi u prdele jestli je můj nejbližší člověk v pohodě? A když řeknu v pohodě tak myslím opravdu v pohodě, ne žádný schovávání se za sporty a podobný úniky před povinnostma. Upřímně, stále jsem člověk, kterej na rozdíl od jiných nad svejma takzvanejma nepřátelema neláme hůl. Přál bych si vidět každýho jak stojí pevně na svých nohách byť za podpory rodinných zdrojů, přál bych si mít jednou možnost poslat svý děti k dědovi a k babičce. Přál bych si, aby se rozfoukaly mraky plný sraček a začalo se na každýho koukat stejně. Protože jsou války, který nejdou vyhrát, ale neexistuje válka, která by nešla ukončit.

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *