Select Page

Business food trip vol.1

Business food trip vol.1

Úplně původně sem chtěl psát o tom jak se mě pokusila zabít Budapešť. Jenomže, pracovní cesta není nikdy jen o jednom zážitku, takže se rozepíšu na části. Vyrazili jsme tentokrát se šéfem pracovat na tom, aby se ty produkty co prodávám, prodávaly ještě líp. Pod tím si lze představit spoustu věcí. Ve skutečnosti to obnáší hodiny sezení v autě, poslouchání zasekávajících se tracků na spotify protože na dálnicích chytnete maximálně tak Edge nebo jak říká jeden rumun, Edgara. Občas přibrzdíte tam kde zrovna máte business partnera a dáte si s ním kafe. Prohodí se pár slov o současný situaci ať už v obchodě nebo jen tak v životě, znáte to? Uprchlíci, velikonoce, nadávání na počasí a tak podobně. Kafe různých chutí a kohoutková voda je základ úplně všude, někde navíc přihodí sušenky nebo koláček, aby se obchodní cestující na tý svý pouti nemuseli stravovat po benzínkách, což stejně dělaj. Shell, benzina, mol a další pumpy už mám za ty roky vyzkoušený. Vím o čistejch a špinavejch hajzlech na trati Praha – Košice víc než třeba o tom jak správně vyprstit píču. Ale to sem teď nepatří.

Po druhé schůzce první den, která proběhla někde mezi slovenskem a maďarskem, čert aby se v tom regionu vyznal, jsme zamířili do Budapešti, největšího města bejvalý Habsburský monarchie. Říká se, že maďarsko je Budapešť, Balaton a tři prdele polí. Nezbývá mi než souhlasit. V mým životě to byla teprve druhá noc v tomhle městě. Storecheck jsme pojali se šéfem zodpovědně, kouknout na naše zboží, cvaknout pár fotek a hurá do sekce domácích produktů, kde jsme hojně nakupovali klobásy, papriky a moje oblíbený pálivý svinstva prodávající se pod názvem něco něco pišta. Eros pišta je celkem příjemně štiplavá paprika se solí utřená na pastu. Maďaři si tuhle sračku kydaj snad do všeho. Pro začátečníka dobrý, jenže já sem v týhle zemi už podruhý a protože ostrý jídla můžu, zvolil sem Haragos pišta. To je ta samá sračka jako Eros pišta, akorát pálí pětkrát tolik. Jednou když si u mě dal lžičku ten kámoš co čadí, málem se posral a celá tahle kratochvíle je zaznamenaná na mejch internetovejch profilech. Nicméně storecheck proběhnul, check in v hotelu s bazénem zadara taky a po zhruba hodinovým cachtání se v něm, nás vyzvedl místní kolega zodpovědnej za něco v rámci naší firmy, čemu nerozumím.

Starší pán nás zastihnul v lobby usrkávajíce maďarskýho piva značky Soporoni. Podle původní komunikace sme mysleli, že pojedeme někam do centra na jídlo taxíkem. O to víc sme byli překvapený, když nám řekl, že už v centru sme a ještě víc, že půjdeme pěšky jen asi tři bloky po ulici Tékelÿho nebo tak nějak. Vzhledem k probíhajícímu mezinárodnímu dni dávání kundám kytku byla restaurace plná párů. Tři chlapi z nichž jeden si nesl darovaný víno v tašce, působili poněkud zvláštně. I přes to nás usadili a oznámili nám, že k poslechu a případnýmu tanci hraje rusko ukrajinská kapela složená ze dvou členů. Restaurace byla rodinná, vyvedená do stylu rannejch devadesátek, na place pobíhali čtyři pinglové z nichž jeden měl skoro sto let a ten druhej nejstarší zase brejle na špagátu, který si nasazoval na Babiše. Podle mě hrál sám se sebou hru, spadly brejle do polivky, a vyhrával, brejle držely na špičce nosu jak přilepený. Náš místní kolega přesně věděl co chceme a tak objednal místní suchý víno, který bylo podle mě dost sladký, panáky švestkový  kořalky a něco čemu řikaj Halaszlé. Rybí polívka v kotliku nad svíčkou, tenhle způsob servírování miluju mimochodem, která byla, asi jako všechno v týhle zemi, červenýho paprikovýho základu. Vývar byl z kapra, velice vyváženej s jemnejma podtonama papriky a cibule. V něm plavaly kusy sumčího masa a k tomu velice lahodnej bílej chleba s křupavou kůrkou. Na stůl ten stoletej pingl donesl ještě velkou  mísu Eros pišty a já do sebe napral tři talíře a tři chleby. Zalil sem to další kořkou a čekal na hlavní chod. Ten byl podobně jako polívka udělanej z ryby. Jednalo se o sumčí paprikáš s těstovinou prokládanou něčím co připomínalo Cottage sýr a politý smetanou s nakostičky opraženou slaninou. Mý břicho se plnilo jako strojovna titanicu po nárazu do ledový kry. Jídlo bylo tak zvláštně dobrý, že ani nepotřebovalo zásah pišty, jenže mě porazilo. Museli sme ubezpečit umírajícího číšníka, že sem vážně najedenej a ne, že nad tim vofrňuju čumák. Tuhle přecpanost sem doplnil další kořkou a v naději na brzkej odchod sem čekal na to, kdo první řekne, že platíme. Hovno. Další chod, malej dezertíček nakonec přece. Po dlouhým vybírání, abych neurazil, sem nakonec zvolil smaženou zmrzlinu. Za prvý nikdy sem to neměl, za druhý zmrzlina je vždycky ok jak je studená a za třetí vypadalo to jakože toho bude nejmíň. Hovno. Kopec zmrzliny vobalený ve sněhu z bílků a usmažený nevim jakým způsobem mě totálně dorazilo. Poslední kořka, zaplatit a hurá na hotel, kde po ulehnutí do postele nastal okamžitej spánek. A to máme jet další den do Košic, kde to nikdy nebejvá malý. No dobry. Bubaklife

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *