Select Page

You scared of something?

You scared of something?

S oblibou všem říkám, že strach a peníze jsem nikdy neměl. Po dnešní noci to budu muset trochu upravit protože přišel čas si přiznat před celým světem, že jsem byl poprvé v životě dost posranej.

S mojí poslední holkou, která tu dostala víc prostoru, než si možná zaslouží jsme vedli párkrát dost zajímavý diskuze, dost často to bylo za tmy a já miloval, když jsme o tom začali. Teda spíš ona. Já se považuju za člověka, kterýho něco jako duchové totálně míjí, i přes to, že mě to zajímá, ale rozhodně nikdy bych asi  žádnou duchařskou zkušenost na vlastní kůži zažít nechtěl. Vím, že tady asi pobíhaj mezi náma lidi, co dokážou vidět to, co já třeba ne nebo ještě líp, dokážou s těmahle nadpřirozenostma i nějakým způsobem komunikovat. Slyšel jsem příběhy, jak se duch s oblibou takových medií drží, vysává z nich energii, ničí jim život a tak dále, taky jsem viděl mraky stupidních hororů, kde se to režisér pokouší nějak napodobit, až to většinou posere a film není dobrej ani na dvd. Vlastně některý stupidní holky, na ty bych zapomněl, ty horory milujou. Srát na ně. Příběhy plný tajemna a podobných věcí mě, jak říkám vždycky bavily, stejně tak mě bavilo ležet při tom v posteli a pak bejt posranej při sebemenším vystrčení nohy z pod peřiny. Tu a tam při prázdným čumění na internetech narazím na nějakej web, kterej pročtu nebo video na který kouknu. Tajemný hotely, starý baráky, místa kde někdo umřel i přes to, že třeba nechtěl a další takový informace, ze kterých člověku naskakuje husí kůže až na prdeli. To všechno je fajn, vím, že lidi co maj s duchama co dočinění cejtí podobný mrazení při každým kontaktu. Jakoby kolem vás najednou začal vát studenej vítr, pohybující se předměty, pocit, že je někdo furt s váma. Tohle všechno jsem si párkrát zkoušel vsugerovat, ale nikdy nic. Nejsem prostě pro duchy dost zajímavej a moje emoční a pocitový smysly jsou nejspíš v tomhle směru totálně zdegenerovaný. Na obhajobu svý skepse vůči nadpřirozenu, rád používám argument, že pokud duchové existujou, proč nevidíme taky duchy zvířat. Jen mně za můj život umřela armáda křečků, kocour a tátův pes. Rest in animal peace vám všem. Zvlášť u křečka a kocoura jsem si jistej, že ti by mně strašit rozhodně měli. Ale to prej, jak jsem se dozvěděl má taky nějaký pravidla. Kdo ví.

Nicméně, včera mě kámoš co hraje v německu míčovou hru u který se na míč sahá a hází, ale rozhodně nekope, donutil, abych s nim na pár dní do Německa jel. Argumenty pro byly silnější než argumenty proti, navíc mám mraky práce co odkládám a tady, v zemi, kde nerozumím nikomu ani píču, to bude ideální prostředí na to, abych všechno dodělal. Vyrazili jsme, propašovali si s sebou na brko, protože prej je to tam s dobrým weedem bída a po asi čtyřech hodinách s dvoustovkou na tempomatu, jsme dorazili. Pětadvacetitisícový město na hranici bejvalýho východního a západního německa, stejný jako každý druhý město v okolí. Náměstí, vysokej špičatej kostel, lidl, mercedes a samozřejmě kebab na každým rohu. Vlastně docela příjemný prostředí na útěk od reality tam u nás.

Kámoš bydlí v baráku, u kterýho si netroufám odhadnout stáří, rozhodně známky nejedný rekonstrukce jsou tu znát. Dvojpatrový bytový dům se zvláštním atmem, jakmile do něj vejdete. Všechno je uklizený a už ve společných prostorách domu se cítíte víc doma, než v kdejaký český bytovce. Ticho, dřevěný vrzající podlahy a schody vedoucí o patro výš. Kámoš má ten svůj kvartýr v přízemí a sdílí ho se svým spoluhráčem, kterej je momentálně doma v Maďarsku. Já dostal na pár dní jeho pokoj. V bytě je parádní bordel a v koupelně na hajzlu nevím proč, ale červený prkýnko a celkově doplňky jsou červený. Tou barvou a celkovou německou nevkusností se koupelna stala ihned moje nejoblíbenější místnost v domě. Taky proto, že právě tam jsme okamžitě po příjezdu odpálili propašovanej weed. Pašovat weed na západ mimochodem dává mnohem větší smysl, než vozit konzervy se žrádlem do chorvatska. Proto pokud někdo z mejch čtenárů bude jednou europoslanec, měl by zamakat na legislativě a umožnit volnej pohyb a konzumaci weedu po celým schengenu, ale zpátky k podstatě.

Dohulili jsme, pustili jsme si sestřih nejlepších punishmentů z impractical jokers a po sežrání housek se šunkou a pár pytlíků prošlých M&M´s jsme řekli dobrou noc a já šel spát. Spát mi nešlo a já vedl na facebooku ještě asi hodinku konverzace s děvčaty o tom jak pojedem tam a jaká je škoda, že sem zrovna pryč a tak dále a tak dále. Většinou takhle konverzuju do doby, než mi mobil padne přímo na držku, což mě naposledy vzbudí a pak už následuje dlouhej a hlubokej spánek. To se bohužel nestalo teď. Kdysi dávno jsem četl článek o něčem, čemu říkají spánková paralýza. Přišlo mi to zajímavý, ale díky tomu, že já s ničím podobným nikdy problém neměl, zapomněl jsem na to, stejně tak na článek o tom, že někteří lidi nedokážou spát s nohami proti dveřím. Rozhodně včera někdy kolem 3.30, kdy jsem ležel v cizí maďarský posteli s nohama proti dveřím na břiše mírně natočenej proti zdi, jsem ani na jeden z těch článků nemyslel. Přísahal bych, že jsem spal už minimálně čtvrt hodinu, ale rozhodně to nebyl hlubokej spánek. Když v tom jsem zaslechl nespecifikovanej hlas přímo uvnitř pokoje. První co mně napadlo v ten moment bylo, že se asi maďar vrátil a ten hlas co jsem nemohl identifikovat je maďarština, to by i třeba odpovídalo. Chtěl jsem se otočit a něco říct. Možná něco říct a přitom se otočit, ale nešlo to. Nemohl jsem udělat nic jen jsem cítil že koukám přímo na tu zeď a za mnou něco v tom pokoji je. Kouká to na mě a ten pohled na mně vyvíjí tlak. Celý to mohlo trvat pár vteřin, ale já ve svý paralýze měl pocit, že to trvá několik minut. Zkusil jsem křičet, ale nešlo to, pohnout nohou, nešlo to, jen ten zkurvenej tlak a pocit absolutní bezmoci. Cítil jsem jak mám husí kůži a ledovej pot mi teče po ksichtě až najednou. Pohnul jsem prstem, pak rukou a najednou jsem uplně procitnul a sám sebe slyšel jak velice tluměně tak jako pištim. Ty krávo. Okamžitě jsem si vzpomněl na oba ty články. Srdce mi jelo jak po nějakým šíleným mejdanu v neděli ráno na zahulenym bytě. Pot byl realej, husí kůže taky a na hodinách bylo, že jsem spal -teda spal, od poslední akce na mobilu uběhlo asi osm minut. Byl jsem extrémně vyděšenej, hlavou mi lítaly všechny duchařský zkušenosti co mi kdy kdo říkal a do toho přišla zpráva na tinderu a já slyšel rány za dveřma. Došlo mi, že kámoš je vzhůru a de chcát. Už je jak dědek co musí chodit v noci. Jen sem na něj vylekaně přes dvěře houknul, jestli tu náhodou nestraší. Řekl, že sem vyhulenej debil a šel si po svých. Já začal googlovat a hledat, co to kurva bylo a samozřejmě, že jsem si nechal rozsvíceno, až do rána. Kdy jsem se vzbudil a asi poprvé můžu říct, že spánková paralýza, jak se tahle věc jmenuje, mě donutila změnit mý heslo, že strach a peníze jsem nikdy neměl. Málem sem se strachy posral a ty peníze, tak ty sem nikdy neměl. Bubak life

About The Author

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *